Profesionálny kúzelník o mágii, trpezlivosti a o tom, prečo sa pri vystúpení s deťmi neoplatí stratiť pozornosť.
Keď Jiří Hadaš prvýkrát kúzlil, ešte chodil do škôlky. Jeho číslo s „prechádzajúcimi krúžkami“ možno neohromilo svet, ale určite pobavilo učiteľky aj spolužiakov – a zrejme tiež naznačilo, kam raz povedú jeho kroky. Odvtedy ubehlo niekoľko desaťročí a z malého kúzelníka sa stal profesionál, ktorý baví deti, rodičov aj porotcov talentových súťaží.
A pritom to všetko malo byť inak – pôvodne učil na prvom stupni základnej školy a o kariére kúzelníka vraj vôbec neuvažoval. Lenže vystúpení pribúdalo, deti nadšene tlieskali a dospelí chceli vedieť: „Ako to, do čerta, urobil?“ Po dvanástich rokoch v školstve teda odložil učebnice a naplno sa pustil do kúzlenia. Dnes má za sebou viac než 25 rokov na javisku.
S tím souhlasím – není to úplně běžné povolání. Ale právě v tom je kouzlo kouzelníka – jeho práce je natolik netradiční, že to dělá celé povolání pro klienty zajímavým. Když třeba pořádáte oslavu nebo jinou akci, koho vás napadne pozvat pro pobavení hostů? Někoho, kdo nebude extrémně drahý, ale přitom nabídne něco originálního a zábavného.
Jak pro koho (smích). Většina lidí hned řekne kouzelník. Měl jsem to štěstí, že jsem si své jméno vybudoval od nuly – od soutěží přes diskotéky a bary devadesátek až po plesy, oslavy, firemní akce a nakonec i televizi. Postupně jsem si získal důvěru klientů i agentur, takže se tím dá uživit. Ale upřímně, dnes bych už nechtěl být začínajícím kouzelníkem.
Současná doba je hrozně rychlá. Všichni sledují všechno na sociálních sítích, ke všemu se okamžitě dostanou a kouzlení už není takové tajemství jako dřív. Na jednu stranu se díky tomu dokážou rychleji učit a komunikovat po celém světě, což je pro reklamu i kouzelnický marketing skvělé. Na druhou stranu je ale těžší naučit se skutečně prodat – sociální sítě nenahradí osobní kontakt s klientem ani schopnost oslovit diváka. Mnozí se navíc vůbec nezajímají o historii moderní magie a už ani nemají potřebu se scházet s kolegy a předávat si zkušenosti. No jsem vážně rád, že patřím ještě do staré generace dětí.
Samozřejmě i iluzionista je kouzelník, ale rozdíl je hlavně v tom, s jakými rekvizitami pracuje. Klasický kouzelník používá karty, mince, šátky nebo provázky a kouzlí zblízka, přímo před diváky či na menších pódiích. Iluzionista naopak využívá velké rekvizity – bedny, klece, různé stroje – a jeho vystoupení bývá vizuálně velkolepé, určené pro větší pódia.
To je dobrá otázka – vlastně ani nevím, co na to říct. Snažím se být moderní kouzelník, takový stand-up typ, který baví lidi slušným humorem a originálními kouzly. Rozhodně si nehraju na tajemného mága s nadpřirozenými schopnostmi. Když kouzlím, chci být co nejvíc přirozený, ne nad věcí, spíš součást publika. Snažím se navodit pocit, jako bychom se s diváky či klienty znali už dlouho a byli kamarádi.
Tak samozřejmě David Copperfield, legendární Siegfried a Roy, Paul Daniels… a spousta dalších kouzelnických osobností. Ale nejvíc vděčný budu celý život tátovi – že nás k tomu přivedl a od malička nás učil kouzlit.
Táta začal kouzlit v sedmdesátých letech. Spolu s kamarády tehdy založili kouzelnicko-divadelní spolek, který se časem proměnil v Klub moderní a komické magie. Ten fungoval až do roku 1989. Dodnes nechápu, co ho k tomu vlastně přivedlo – nikdo z rodiny před ním nekouzlil.
Nene, bratr s kouzlením skončil už na střední. Krátce se k němu vrátil na vojně, kde se účastnil Armádní soutěže umělecké tvořivosti – ASUTu. Dnes pokračuje v tátových stopách: převzal po něm hospodu a penzion a podniká i ve svém baru. Takže jsme si to po tátovi hezky rozdělili.
U mě to bývá tak, že zhruba dvě třetiny roku vystupuji pro děti a třetinu pro dospělé. Ale když se nad tím zamyslím, i na dětská představení přece chodí rodiče, takže musím zaujmout i je. Někdy stačí samotný efekt kouzla, jindy pomůže projev a humor, který je v textu dětem schovaný, ale dospělí ho pochopí.
Reakce jsou většinou podobné, ale dětské publikum je těžší zaujmout. Dospělí se chovají společensky – i když je něco nebaví, neruší a na konci zatleskají. Děti jsou naproti tomu upřímné – když je nezaujmete hned, dají to jasně najevo. Výhodou je, že mám vystudovanou pedagogickou školu a dvanáct let praxe jako učitel, takže vím, co na ně funguje. Navíc nevystupuju jako klasický kouzelník, ale jako kamarád Jirka v zeleném tričku, kraťasech a kšiltovce. A s oblíbenou hláškou „Copak já jsem tady Jirka sirka pro srandu králíkům!“ si mě děti pamatují a zdraví mě tak i na ulici.
Ano, jedno takové opravdu mám. Poprvé jsem ho předváděl jako dárek pro maminku k šedesátinám – naše populární rychlé převleky.
Než jsme celé číslo dali dohromady, trvalo to asi dva roky příprav a intenzivního tréninku. Ze začátku to byla doslova noční můra, ale nakonec jsme to vypilovali k dokonalosti. A s tímto vystoupením jsem pak dokonce nadchl porotce Jaro Slávika v soutěži Československo má talent – to byla krásná satisfakce za všechny ty nervy. A musím říct, že i dnes, když na plesech nebo firemních akcích chtějí „převlékačky“, bývám před vystoupením pořád trochu nervózní, aby všechno klaplo.
Začalo to už v roce 2017, kdy jsem poprvé vystupoval na akci Albi. Hned od začátku jsme si padli do oka a od té doby jsme spolu zvládli spoustu vystoupení – od dětských dnů po firemní akce a veletrhy. Z téhle spolupráce nakonec vznikla i kouzelnická sada Abrakadabra. Myšlenku jsem s Františkem Štolfou, marketingovým ředitelem Albi, probíral už v roce 2018 – několikrát se to rozjelo a zase zastavilo, ale nakonec se všechno podařilo. Takže ano, i v tomhle asi bylo trochu kouzla.
Jsem nadšený, mám z ní opravdu velkou radost. Je krásná a všechna kouzla v ní mají skvělý efekt – zvládnou je i děti. Některá chtějí víc tréninku, jiná se naučí raz dva. Velkou výhodou jsou i krátké videonávody, kde dětem ukazujeme, jak kouzlo správně předvádět, krok za krokem je učíme a upozorňujeme na nejčastější chyby.
Trochu jsem se toho bál, ale reakce jsou zatím velmi příjemné. Na setkání kouzelníků jsem sadu ukázal a kolegové ocenili hlavně zpracování a nápady. Někteří si ji dokonce pořídili do svého archivu, což mě upřímně potěšilo.
Bylo by fajn, kdyby první kouzla zkoušeli třeba s naší sadou – díky videonávodům to zvládnou sami a často tím překvapí i rodiče. Ale skvělá cesta je i ta klasická: zajít do knihovny, půjčit si knížku o kouzlech a zkusit to podle ní. Nebo se podívat na mou Školu kouzel na YouTube či Streamu. Hlavní je, aby je to bavilo a chvíli u toho vydrželi – ideálně do potlesku a údivu diváků, to je nejlepší odměna i motivace.
Jasně, takových kouzel je hodně – s věcmi, které má doma každý. Třeba s gumičkami, mincemi, papírem nebo tužkou.
Občas ano – stačí chvilka nepozornosti nebo drobná chyba v rekvizitě. Výhoda je, že divák většinou netuší, jak má kouzlo dopadnout, takže když kouzelník zachová klid, často si ničeho nevšimnou.
Jednou se nám to stalo – a to je fakt dávno, když jsme ještě kouzlili s bráchou. Byli jsme tak v sedmé třídě. Dělal jsem trik, kde on zaleze do papírové krabice a já ji probodávám jedenácti meči. Jenže ta krabice, co jsme tehdy měli, se zničehonic úplně rozpadla. Byly to osmdesátky, sehnat novou od pračky nebylo jen tak, takže tahle už měla něco za sebou. No a tentokrát prostě nevydržela. Zamaskovat to nešlo, tak jsme se začali tak strašně smát, až se smál i celý sál.
To vím naprosto přesně – chtěl bych se umět teleportovat. Moje práce znamená hodně cestování, takže by to byla opravdu pecka. Ale to kdybych uměl, tak už bych ani nemusel kouzlit – jen bych to kouzlo prodával ostatním umělcům. A věřte, to by byl teprve byznys! (smích)
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Jiřího Hadaše
