Pred rokmi vymenil steny psychoterapeutickej ordinácie za voľné priestranstvá, kde učí svojich klientov umeniu porozumenia sebe samému v kontexte prírody. S Albi ho spája jedna veľmi pekná spolupráca.
Do té doby jsem se věnoval sportu, hrál jsem fotbal, tenis a taky počítačové hry. Svět kulturního poznání a vědění pro mě zůstával celkem zavřený. Pak jsem ale přečetl knihu Láska a její kat od Irwina Yaloma, což byly takové krátké příběhy z psychoterapeutovny, a úplně mě to nadchlo. Ještě ten rok jsem přečetl dalších 120 knížek, a to nejen psychologických. A nakonec se přihlásil na psychologii. Měl jsem naivní představu, kterou má zřejmě spousta budoucích psychologů, že skončím jako psychoterapeut, což je poměrně lákavý obor. Po dvou letech mě ale i to lákat přestalo.
Protože se mi začal objevovat svět plný jiných možností. Plně jsem se soustředil na školu a představa povolání ustoupila do pozadí. Prostor terapeutovny mi zároveň připadal jaksi těsný. Všechno se přece děje na jednom křesle?!
Chvíli jsem se věnoval psychologii práce a psychologii organizace, poradenství pro větší firmy. Soustředil jsem se na inovace a řízení změn ve firmách. Mezitím jsem se snažil najít si nějaký jiný obor a vedle psychologie vystudoval ještě sociologii, politologii a veřejnou politiku.
Během předcházejícího zaměstnání jsem nastoupil do psychoterapeutického výcviku, protože jsem vůči psychologii cítil dluh. Psychologické vzdělání mi bez psychoterapeutického výcviku přišlo neúplné. Také mě přestalo bavit nahánění financí na různých cesťácích a práci v zahraničí. Pomalu se pro mě v daném odvětví začal vytrácet smysl, který jsem následně nalezl mezi ploty Psychiatrické nemocnice Bohnice jako psycholog.
Jako malý kluk jsem strávil spoustu času s prarodiči na venkově v Pardubickém kraji. Chodili jsme do lesa, lezli po skalách, tedy spíš velkých kamenech, jezdívali jsme se dívat na koně do Slatiňan. Zpětně zjišťuji, že během dospívání pro mě příroda hrála podstatnou roli. Když jsem zjistil, že existují výzkumy přírodních věd, které dokazují, že příroda má na lidský organismus skutečně pozitivní vliv, začal jsem se o to zajímat víc do hloubky a řekl jsem si, co by se stalo, když vyměníme stěny za stromy a na terapii prostě vyjdeme ven.
Je to složitější proces. Nejprve jsem zjišťoval, co je venku pro klienty přínosné a co ne. Pátral jsem v literatuře, výzkumech, kontaktoval odborníky v zahraničí. S tím, co už vím, se snažím systematicky propojovat přírodu a duševní zdraví a tím vést lidi ke spokojenějšímu životu. A není to jen o terapiích s jednotlivci, děláme i teambuildingy pro firmy.
Domluvíme se s klientem nebo klienty na nějaké lokaci. Často jezdíme do Kunratického lesa, Řevnic nebo Klánovic. Můžete si ale vybrat i cokoli jiného. Během putování vedeme rozhovor. Když je zima, tak skutečně chodíme. Když je ale teplo, tak si můžeme sednout. Nebo si společně dát nějaké cvičení, jako třeba setřepání listí nebo vmyslení se do přírodniny. Ale do ničeho klienty nenutím.
Dostali jsme grant, díky kterému vznikla série přednášek, workshopů a konferencí pod názvem „Příroda v nás“ nebo edukativní „Putování mezi stromy“, což bývá taková pěkná túra s edukativním přesahem.
Myslím, že to souvisí s rozvojem masmédií a životním stylem s tím spojeným. Například – omezil se tisk časopisů a novin, ale neznamená to, že by nevycházely. Takže vám ani dnes nic nebrání v tom, přečíst si klasické noviny v klidu, bez všech těch neustále vyskakujících reklam a notifikací. V závislosti na dosavadním životním stylu, kdy jsme téměř neustále ve shonu, kdy nad sebou neustále cítíme závan biče očekávání a nároků, se nám nedaří uvolnit. I v přírodě pak může být proces uvolňování pozvolný.
Záleží na tom, jaký je váš záměr. Pokud si jdete do přírody oddechnout, tak je to asi lepší bez telefonu. Ale pokud vás například baví fotit a jdete do přírody ukojit svého vnitřního umělce, tak není důvod si telefon vypínat. Naopak se z toho může stát koníček. A o důvod víc chodit do přírody. Vraj ste vyvinuli aplikáciu, ktorá nabáda užívateľov k pobytu v prírode. Jmenuje se Soulroots. Jdete třeba do toho Kunratického lesa a v aplikaci máte čtyři různé cesty, ke kterým si můžete stáhnout čtyři různá cvičení – pomohou vám se seberozvojem, uklidněním nebo uzemněním. Záleží na tom, co zrovna hledáte. Je to zatím ve fázi prototypu, který plánujeme ještě rozšířit a vylepšit.
Jsem saunovací typ, takže když si chci rychle odpočinout a dobít baterky, zamířím tam. V létě i v zimě. A co se týká přírody, rád chodím s klienty na procházky do Brd nebo jezdím na Šumavu. Na podzim mě čeká výcvik psychologů v Adršpašských skalách, kde je budeme učit, jak v přírodě pracovat. Na to se také moc těším.
Albi mě oslovilo minulý rok na jaře s tím, že už měli hotové podklady, které potřebovali uchopit odborněji a víc rozpracovat. Vznikly tak tři různé sady – pro partnery, pro kamarády a rodinu.
To by asi musel posoudit někdo z Albi. (smích) Myslím ale, že právě kvůli té specializaci si mě našli a že se nám společně minimálně podařilo přidat do problematiky mezilidských vztahů trochu hlubší vhled.
Já zpívám hrozně rád, ale vůbec mi to nejde! Zpěv je ale efektivní nástroj k hromadění pozitivních mocí během krátkého času, takže bych ho chtěl ovládnout mnohem víc. Zatím se při tom ale učím zejména o vlastních limitech. Což je přínosné i v tom, ale poznávám určitou pokoru.
Podľa mnohých štúdií má čas strávený medzi stromami, či už v lese, alebo priľahlom mestskom parku, pozitívny vplyv na naše fyzické i psychické zdravie. Japonci túto ekoterapiu nazvali v 80. rokoch šinrin-joku, teda lesný kúpeľ, a tvrdia, že upokojuje myseľ a navracia vnútorný pokoj a pohodu. Pri tejto vedomej prechádzke navyše zapájate všetky zmysly, spomalíte, a možno tak začnete vnímať to, čo sa vám doposiaľ nedarilo.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
